Mnohé živočišné druhy jsou rozšířené po celém světě, jiné zase najdeme jen na jednom místě na planetě. To je celkem pochopitelné. Zvláštní je však to, když se endemickým stane celý řád zvířat, jako je tomu například u vačnatců.
Ty najdeme v podstatě pouze v Austrálii a na Novém Zélandu. Bez ohledu na jejich schopnosti, nikde jinde ve volné přírodě neexistují. To je něco, co vědce dlouhou dobu poměrně mátlo. Nakonec se zjistilo, že zde hrála roli kombinace několika faktorů.
Tím prvním a nejdůležitějším byla izolace. Austrálie je jako jediný obyvatelný kontinent od ostatních izolována – z Afriky do Evropy a do Asie lze přejít přes Arabský poloostrov, zatímco do Ameriky se mohly různé druhy zvířat, včetně lidí, rozšířit během doby ledové, kdy byla Barringova úžina zamrzlá a vytvořil se tak v podstatě ledový most. U Austrálie nic takového nenastalo.
Není tedy divu, že zde probíhal vývoj poněkud jinak, než jinde. A to vedlo k rozvoji vačnatců. Ti se od ostatních savců liší tím, že své mládě přechovávají po nějakou dobu po porodu ve speciálním vaku, kde má přístup k mléku a kde je v teple a v bezpečí.
Tady se můžeme ptát, proč se tedy tento systém, pokud je tak výhodný, nevyvinul u více druhů. Odpověď je jednoduchá: ve skutečnosti tak výhodný není. Pokud se totiž něco stane matce, pak mládě nemá nejmenší šanci přežít. Na druhou stranu, pokud je mládě schované v doupěti či hnízdě a krmí je oba rodiče, pak má i přes ztrátu matky šanci.
To je koneckonců také důvod, proč se po příchodu Evropanů s jejich psy, ovcemi, koňmi a kočkami staly mnohé druhy vačnatců ohroženými, některé pak dokonce vyhynuly. Nedokázaly zkrátka konkurovat těmto nově příchozím, silnějším druhům, které se vyvinuly v mnohem drsnějším prostředí.
I to je důvod, proč je nutné vačnatce chránit. Zbývá jich už jen málo, a byla by velká škoda o tak unikátní skupinu zvířat přijít.